ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

2 Sarutobi Konohamaru

9. ledna 2012 v 23:28 | Anne-Mary-chan
Ano, napsala jsem už další kapitolu svého příběhu, protože se nemůžu dočkat toho, jak napíšu tu třetí. Mám dost dobré plány co v tom bude a možná vám to dojde už z tohohle dílu... Jo a obrázek prosím nekopírovat, je přesně k téhle kapitolce, dělala jsem se s ním asi dvě hodiny a to byl podle předlohy jednoho obrázku, možná poznáváte, ale já si nemohla vybavit jeho podobu...
Anne-Mary-chan a její příběh 2 Sarutobi Konohamaru


"Co to?" Probudila jsem se na podlaze. Nejspíš jsem tak včera usnula. Slunce mi teď svítilo přímo do očí. "Je ještě brzo ráno. Nasnídám se." Říkala jsem si pro sebe a snažila se nemyslet na nic jiného, než na snídani. Pak následovalo dlouhé oblékání do oblečení, co normálně nosím. Vlastně jsem vám zatím pořádně nesdělila, jak vypadám že. Tak tedy mám šišatý obličej a trochu tmavší barvu pleti, no vlastně jde o světlo. Moje tmavohnědé vlasy jsou dlouhé skoro do pasu, ofina mi zakrývá jedno oko, protože je dost nakřivo. Ale druhé šedivé oko je normálně vidět. Přemýšlím o tom, že to změním. Jak že se to oblékám? Nejčastěji nosím tmavomodré tílko bez ramínek, kraťásky stejné barvy. Čelenku, momentálně nemám, ale až jí jednou dostanu, budu jí nosit kolem pasu jako mamka. Boty mám normální jako většina ninjů.
"Huh, klepání na dveře?" Přestala jsem si česat vlasy a šla otevřít.
"Ty jsi Anne-Mary-chan?" Zase nějaký neznámí ninja. Bylo to už docela otravné, za tu krátkou dobu co tu jsem se jich u mě vystřídalo hodně. Někteří byli jen zvědaví, jiní mi museli něco sdělit. Byla jsem z toho celá vedle.
"A-ano, to jsem já." Zatím jsem nedokázala mluvit normálně, většinou jsem se trochu zadrhávala při mluvení s cizími lidmi.
"Já jsem Tanomi. (*Tanomí*) Tvůj třídní učitel z akademie." Tak divně se usmíval. Rozhodla jsem se prohlédnout si ho. Měl krátké šedé vlasy, skoro béžové oči, vrásčitou pleť a samé světle hnědé oblečení. Jen ta vesta byla zelená, jako u toho vrátného. "Už bys měla jít, za chvíli začne vyučování, doprovodím tě." Choval se tak mile, ale něco mi říkalo, že není zrovna dvakrát normální. A také že jsem uvažovala správně, když jsme procházeli kolem nějakých horkých pramenů, se zájmem se nalepil na stěnu a snažil se prokouknout skrz nějakou tenkou mezírku. Poklepala jsem si na čelo. Perverzák jeden! Blesklo mi hlavou.
Začalo vyučování. Byla jsem představena třídě. Všichni se po mě dívali a měřili mojí výšku. Ano, mám stočtyřicet centimetrů a oni sotva něco kolem stodvaceti. Zaujatě si šuškali a posmívali se. Je to jako dřív, všichni se mi zase posmívají. Sklesle jsem si povzdechla. Je tohle možné? Přeci nemůžu být tak nemožná. To se však obrátilo na mích výsledcích při házení kunaiem. Jedním jsem málem zabila nějakého ptáka, co zrovna seděl na stromě. Druhým jsem připíchla senseie ke zdi a tím třetím jsem raději nehodila. Bylo to hrozné. Nijak jsem se nevytahovala, vše mě vedlo k tomu být zticha.
Celou dobu co jsem byla na akademii, čas plynul hrozně pomalu. Všichni začali používat různé slovní urážky. Po cestě domů už jsem nemohla udržet slzy a vypustila je znovu z toho hrozného vězení. Mohla bych zaběhnout někam do lesa a přivolat Seichiho, mohl by mi pomoct, ale nechci ho otravovat hloupými kecy. I tak, do běhu jsem se dala a najednou se přestala orientovat v tom, kam běžím. Tahle část Listové byla celkem opuštěná. Moc lidí tu nechodilo. Přes ten mokrý, slaný závěs slz jsem ani neviděla na cestu. Proto jsem nemohla vědět, že do někoho narazím. Spadla jsem na zem.
"Jsi v pořádku?" Někdo se ke mně sehnul.
"Omlouvám se, já jen." Rychle jsem utírala ty neposlušné uprchlíky a konečně se podívala, do koho jsem vlastně vrazila. Nebyl to dospělí. Typovala jsem ho tak na čtrnáct nebo patnáct. Měl černé oči a zvláštně hnědé vlasy. Vlála za ním modrá šála.
"Nevadí, vážně ti nic není, odpověz mi prosím." Začal se červenat.
"M-myslím, že mi nic není." Pomohl mi zpět na nohy. "Já j-jmenuji se Anne-Mary Umino a ty?" Snažila jsem se navázat na jiné téma, aby si konečně přestal dělat starosti.
"Já jsem Sarutobi Konohamaru. Dědeček mě pojmenoval podle naší vesnice." Mluvil tak zvláštně jemně a při každém dalším slově zčervenal ještě víc. "Um, no… Nech… Nechtěla bys… Zajít… Na… Rámen?" Vymáčkl ze sebe po dlouhém koktání.
"Rámen?" Udiveně jsem se na něho dívala.
"T-to jsou nudle." Zakřenil se.
"Aha." Trochu mi blesklo hlavou, jak to asi může vypadat, totiž v Mlžné bylo všechno možné, ale ne nudle Rámen.
"Tak půjdeš se mnou?" Naléhal na mě.
"Ale, já nemám žádné peníze, moc mi toho nezbylo." Bylo mi docela líto, že to říkám, ale byla to pravda, nemohla jsem si dovolit něco takového.
"Ne!" Vykřikl, chytil mě za ramena a lehce se mnou zatřepal. "Musíš jít, já tě zvu!" Už byl červený skoro až za ušima. Takže on mě zve? Přece ho nemůžu odmítnout, když se tak snaží.
"Tak dobře, já půjdu." I ten krátký rozhovor s ním mi zvedl náladu a v tu ránu jsem zapomněla na akademii.
"Bezva!" Čapl mě za zápěstí a vedl mě někam na druhou stranu vesnice. Cítila jsem, že je najednou tak šťastný a to mi přišlo dobré. Přes tvář mě pleskl kus bílé látky, na které byl nějaký nápis, nestihla jsem ho však přečíst a tak nezbývalo, než mu věřit. "Tohle je Ichiraku. Dělají tu nejlepší Rámen, jaký můžeš sehnat." Vysvětloval mi zadýchaně.
A tak jsme se posadily. Já jsem skoro nemohla dojíst ani první misku. Konohamaru mě však přinutil si vzít ještě jednu. Zvládla jsem jen půlku a myslela, že asi prasknu. Zatím co on do sebe cpal asi čtvrtou.
"Nechutná ti to?" Tvářil se trochu sklesle.
"Chutná mi to moc, problém je v tom že mám moc malý žaludek. Dřív jsem nemohla moc jíst." Omluvně jsem se na něho podívala a přistrčila k němu misku. Protestoval, ale nakonec to dojedl.
"A jak jsi to vlastně dřív měla, totiž, nikdy jsem tě v Konoze neviděl." Byl nemožně zvědaví, ale z nějakého důvodu mi to u něho nevadilo.
"Je to teprve jeden den, co mě vyhnaly z Mlžné. S informací, že tu je můj táta, jsem se sem vydala. No a takhle to dopadlo. Rozruší mě každý úšklebek, který někdo udělá, prostě jsem trochu citlivější." Svěřila jsem se.
"A to si nesměla moc jíst?" Ptal se dál.
"Ne, v Mlžné je to jinak než tady. Dostaneš za misi jen málo a půlku z toho použiješ na spoustu poplatků. No, a když mamka živila ještě mě a sama, tak se nemůžeš divit, že jsem tolik nejedla." Rozpovídala jsem se.
"Aha, takže říkáš, že tvůj táta je Iruka sensei?" Trochu se ušklíbl.
"Sensei?" Nasadila jsem tázavý pohled.
"Jo, učil mě ještě před rokem na akademii. Před týdnem ale odešel na nějakou důležitou misi, je to prý kvůli Narutovi, zase nějaké bezpečnostní opatření."Protočil oči v sloup.
"Naruto? Ten kluk s blond vlasama a modrejma očima? Dost se zdráhal, když dostal misi. Hulákal, že je pro něho moc lehká. Kolik ti vlastně je, že jsi před rokem skončil akademii? Typovala jsem tě tak na čtrnáct nebo patnáct podle toho jak jsi vysoký." Teď jsem se začervenala já.
"Je mi třináct, nevím proč, ale vyrostl jsem nějak předčasně, mám skoro sto padesát centimetrů. A Naruto, on je tvrdohlavý, stejně jako já. Je to můj sensei, ale ne jako normálně, jen mi pomáhá. Naučil mě rasengan a jednu bezva techniku…" Zrudl mu celý obličej.
"Jakou techniku?" Pobaveně jsem ho sledovala.
"No, nedáš mi ránu, když ti to řeknu?" Ujišťoval se.
"Proč bych to dělala?"
"Protože to naštve každou holku, která o tom jen slyší."
"Já se nenaštvu."
"Je to, sexy no jutsu, no přeměna, ale mi tomu říkáme oiroke no jutsu…" Odmlčel se a mrknul po mě jako zločinec, který schovává lup. "Je to technika, kde se snažíme odrovnat toho druhýho nahou…" Raději nepokračoval, viděla jsem mu v očích, že se bojí mojí reakce.
"Hah, kolik dívek už tě za to zmlátilo?" Nemohla jsem se přestat smát.
"To není vtipný!" Uraženě se zamračil.
"Ale je, naučíš mě tu techniku? Něco mě napadlo." Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se tvářil tak, jako zrovna teď Konohamaru.
"Dobře, kdy začneme?" Byl tak rozzářený.
"Klidně hned, jestli máš čas."
"Tak jdeme, platím." Hodil na pult nějaké peníze a o víc už se nestaral. Vyběhly jsme ven. Začínalo se pomalu stmívat. "Hele, bude to ještě lepší, nikdo to neuvidí." Asi pět minut mi říkal co a jak a potom mi i ukázal jak má vypadat má konečná podoba. Neměla jsem s tím žádný problém, dostala jsem totiž bezvadný plán, ale o tom se dozvíte až příště.
 


Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 11. ledna 2012 v 0:32 | Reagovat

ááá tx woe Sexy no Jutsu! =DDD já tak děsně zbožnuju Konohamaru *-* a naruto jak by smet *-* kawai díl a to jsem se chtěla jít ted dívat na naruta =D no asi ho zkouknu až se vyspím =D *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama