ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

4 Překvápko

11. ledna 2012 v 22:15 | Anne-Mary-chan
Jop, nakonec jsem to napsala, ale furt se tam opakuje smích a tak, navíc je to skoro celý podle začátku Naruta, takže nic nového, no ale v dalším díle už to bude!!! Každopádně teď je tu maturitní překvápko :D si ho užijte.. Na tom obrázku možná vypadá jak v nějakejch šatech, ale je to to dlouhý tričko ve kterém spala jo :D (Myslela jsem že píšu hrozně, tohle je zatím takový divný :D ale snad se polepším..)
Anne-Mary-chan a její příběh 4 Překvápko

Když jsem byla malá, tak do mě zapečetily vzpomínku. To je zvláštní pečeť, ve které je uschována vzpomínka na každého, kdo již zemřel, nebo až zemře, tak se tam uschová. Proto jsem tak trochu jako medium. Mamka mi o tom vždy vyprávěla, protože se tato pečeť dědí z rodiče na dítě. Připravovala mě na zapečetění skoro měsíc, než jsem s tím souhlasila. Byla jsem ještě docela hloupá, ale nad tím se nepřemýšlelo. Totiž, když se člověk naučí tuto pečeť ovládat, může, se libovolně setkat s někým mrtvím. Nikdy mi to ale nešlo, ať jsem se snažila sebevíc, prostě jsem nemohla. Mamka jednou poslala, jednoho ninju za někým mrtvím, dívala jsem se na to. Oba byli strnulí a měli zavřené oči, jakoby usnuli, ale jejich tep byl různě rychlí, chvilku jakoby běželi a pak zas stáli. Zdálo se mi to hrozně zábavné to pozorovat.
Konohamaru mi konečně prozradil, z čeho byl ten otřes mozku a velká boule na hlavě. Spadla jsem ze stromu. Vzpomněla jsem si. Skákali jsme po stromech a dělali blbosti. Uklouzla mi noha a já spadla. On si sice dával za vinu, že mě nechytil, ale já mu domluvila, že uklouznutí je moje chyba. Nějakou dobu se ještě tvářil divně, ale nakonec, to pustil z hlavy.
"Hej, nechceš už náhodou vstávat?" Otevřela jsem oči a zívla.
"Hm." Protáhla jsem se a překvapeně na něho čučela. "Jak ses sem dostal?" Věděla jsem přesně, že jsem zamykala dveře, než jsem šla spát. Ale Konohamaru tam jen tak stál, jako by tam dveře nebyli.
"Oknem. Za půl hodiny začínají maturitní zkoušky, měla bys už jít." Připadalo mi, že nakonec můj nejlepší kamarád nahradil mamku. Staral se o mě a o sebe skoro vůbec. To totiž byla zas moje práce, říkat mu co má a co nemá…
"Aha, tak jsem nezavřela okno." Zasmála jsem se. "Neboj, já už půjdu." Vyskočila jsem. Asi ho to dost zaskočilo, měla jsem na sobě jen tričko, co mi sahalo po kolena a jinak vážně nic, naštěstí to tričko zůstává natažené a nekrabatí se mi k bokům. Vběhla jsem do koupelny a při návratu zpět už jsem měla normální oblečení. Už jsem měla namířeno ke dveřím, když…
"A hodláš takhle náhodou snídat?" Kroutil hlavou.
"Ano tati!" Se smíchem jsem se zakousla do jablka a vzala za kliku.
"Vy holky jste někdy trochu divný." Začal.
"To chceš říct, že jsem divná?" Bylo to naše oblíbené pošťuchování slovy. Většinou to skončilo nerozhodně, když jsme se začali smát.
"Ne…" Sklopil hlavu.
"To je dobrý. Z čeho je vlastně ta zkouška?" Chtěla jsem vědět, na co se připravit.
"Většinou je to klonování."
"Klony zvládnu v pohodě, tak to mám předem…" Chjo, ten dědek mě určitě odmaturovat nenechá, nevím, kolikrát jsem udělala blbost a hned na mě začal řvát. "Nenechá." Dodala jsem.
"Proč by nenechal, třeba se za tebe přimluví ten druhý sensei, jestli tam nějaký další bude." Viděla jsem, že o tom silně pochybuje.
"No to je jedno, tak ahoj." Mávla jsem na něho.
"Ahoj a budu ti držet palce." Slyšela jsem ještě z dálky, když jsem proklusala vchodem. Ve třídě bylo rušno, všichni se dohadovali, co bude a jak postoupí.
"Hele kdo přišel, pouliční lampa." Začal se mi posmívat jeden kluk s černými vlasy. Byl to hlupák, ale co se s tím dá dělat. Vůbec jsem si ho nevšímala, nikoho jsem si tam nevšímala. Díky novému přátelství jsem získala zpět své pevné nervy a sebevědomí.
"Říkal jsem ti, že je to banán v čokoládě." Zhrozil se další.
"Můžete toho laskavě nechat? Nechápu, proč jí musíte pomlouvat, ani nevíte co je zač." Překvapeně jsem se podívala za tím hlasem. Tu dívku si pamatuji, pokaždé je první kdo se hlásí, ale to je asi jediné co umí, odpovídat na otázky senseie.
"Co je Hitaki-chan, zamilovala ses?" Začali si jí hned dobírat, to ale nikdy nedělali.
"Nechte jí na pokoji!" Okřikla jsem je. Uvědomila jsem si, že jsem mluvila, jen když mě sensei vyzval. Civěly na mě jako na blázna co chce skočit z útesu. "A nezírejte na mě takhle, nebo vám předvedu nejlepší jutsu jaké znám!" Při tom jsem se v duchu smála.
"Hah, už se bojíme." Dělali hrdiny, ale dál už o mně nemluvily.
Byla jsem na řadě. Sensei mě vyzval, ať jdu do místnosti vedle. Opravdu, jak říkal Konohamaru, maturovalo se z klonování. Odvážně jsem udělala tři klony.
"Vypadají jako postižení, s tímhle tě fakt odmaturovat nenechám." Začal rázně. Já ale měla trik v kapse.
"Vážně?" Začala jsem se pomalu proměňovat. Za malou chvilku už jsem na sobě nic neměla. Vlastně to nebylo moje tělo, ve kterém jsem teď byla. Přiznávám se, v horkých pramenech byla jedna žena a… "Prosím vás Tanomi-sensei, já bych moc ráda odmaturovala." Měla jsem speciální plán na svádění. Jemu už kapala krev na podlahu, ale stále ještě odmítal. Přistoupila jsem k němu a přeměnila se ještě víc, povyrostla jsem o pár centimetrů a dodala zbylé tvary tělu.
"Dobrá, dobrá, vezmi si tu čelenku." Polkl a já na něm viděla, že neví, co má dělat. Proměnila jsem se zpět, tentokrát jsem dostala ještě lepší nápad. Změnila jsem se na kluka a vpochodovala zpět do třídy. Čelenku jsem si uvazovala kolem pasu. Všichni otočili. Všichni si začali šeptat, co to přišlo za kluka. Možná to ještě nevíte, ale já mám opravdu moc dobré nápady. Přistoupila jsem k lavici, kde seděli ti dva kluci, co si nedají pokoj s pomlouváním. Každý dostal malou pusu na tvář. Měli jste vidět ty výrazy. Já se neudržela a s výbuchem smíchu, který trval dlouhou dobu, se proměnila zpět. Ostatní jen civěli, co si to dovoluji udělat na veřejnosti, nijak mě to nezajímalo.
"Cože? Tys tu techniku použila?" Konohamaru na mě civěl.
"Jo, bylo to zábavné, ale koukni." Ukázala jsem mu čelenku se znakem Konohi. Ještě jsme stáli před akademii, rodiče si chodili pro své děti a povídali si mezi sebou, jak jsou jejich děti šikovné.
Takovou reakci bych nikdy nečekala od nikoho. Konohamaru mě k sobě přitiskl tak silně, že jsem málem nemohla dýchat.
"Co to děláš?"
"Jsem rád, že jsi odmaturovala, nemohl jsem si pomoct." Zase mě pustil a já zjistila, jak se zase červená. Červenání a věčný smích, je to nejlepší přátelství jaké může být, nebo se to vyvíjí k něčemu jinému?
Konohamaru mě donutil to oslavovat a jako u všeho co navrhl, jsem nemohla odmítnout. Do večera jsme blbli a dělali samé kraviny. Dokonce mě chtěl přijmout jako ninju tím, že mě vyzval k boji, ale jen tak ze srandy. Jako vždy, skončilo to smíchem. Padli jsme na zem. Ale když jsem se k němu otočila, tak spal. Dotáhla jsem ho až na tu tvrdou karimatku a přikryla ho dekou. Dlouhou dobu jsem nemohla usnout, posadila jsem se na parapet okna a dívala se ven. Čerství vzduch mi cuchal rozpuštěné dlouhé vlasy.
"Konečně doma." Zaslechla jsem promluvit nějakého ninju dole na ulici.
"Jo, už se těším, až se pořádně vyspím, ta mise byla příšerná, oni si vážně neuvědomují, že jsme taky lidi." Říkal druhý ninja.
"Musím asi víc trénovat, jiné řešení neznám. Tak dobrou Iruko." Rozbušilo se mi srdce, slyšela jsem dobře? Opravdu ten ninja s černými vlasy řekl tomu hnědovlasému Iruko?
 


Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 12:34 | Reagovat

kyáááááá *-* Ty woe já chi dálší *-* perfektní díl, já jsem napjatá jak kšandy! *-* doufám, že bude co nejdřív *-*-*

2 Anne-Mary-chan Anne-Mary-chan | Web | 12. ledna 2012 v 17:13 | Reagovat

[1]: Jop už dneska se chystám psát další :D totiž mám tolik nápadů co psát, že to zatím jeden jak po másle.. Myslela jsem že je to trochu divný, furt opakuju smích :D

3 Aya Aya | E-mail | Web | 12. ledna 2012 v 17:26 | Reagovat

[2]: Ale prdlajs divný, je to pecka! A napiš všechno =D mě to baví číst, tak sjem ráda že tu bude další díl =DD *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama