ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

5 První dojem

13. ledna 2012 v 19:14 | Anne-Mary-chan
Áno já konečně psala. Docela mě naštvalo, když jsem chtěla psát a zjistila, že se mi vybily baktéérie v klávesnici. Musela jsem na ně vzít nabíječku a holt je nechat tři hodiny nabíjet. Nakonec jsem zpracovala další docela krátkou kapitolku. Nejlepší je, že budete napnutí, vážně tu není ta reakce. :D ale za to si pozorně prohlídněte obrázek. Dlouho jsem přemýšlela, jestli tam nemám dát jiný název :D ehmm jo slušňáci nečíst závorku prosím :D (nadpisy jako například:no to mě poser, mi neříkej ani z prdele, nebo taky NO COMMENT...) nakonec jsem to udržela a dala jen tenhle nadpis :D snad se bude líbit :D je to mnohem lepší než předchozí díly..
Anne-Mary-chan a její příběh 5 První dojem


Bylo brzo ráno. Vstala jsem z podlahy. Jako obvykle jsem usnula tak, kde jsem neměla. Vlastně mi to nedělalo žádný problém. Pomalu se mi začal vybavovat včerejší večer. Otočila jsem se, abych zjistila, jestli se mi to náhodou jen nezdálo. Konohamaru skutečně ležel na místě, které v Konoze braly jako postel. Měl pootevřená ústa a tiše vydechoval. Znělo to skoro jako šeptání. Nerozuměla jsem však, co mi našeptával. Dnes se budeme rozdělovat do týmů. Vážně se mi nechtělo být s někým z těch hlupáků v týmu a tak jsem jen doufala, že to dopadne dobře.
Venku bylo ještě šero, ale já nerozsvitla, začala jsem připravovat snídani. Asi bych si měla obléct něco jiného, stačila mi jeho minulá reakce. Uvažovala jsem a vzala si na sebe normální oblečení. Teprve potom jsem šla Konohamara vzbudit. Zamžoural do prvních slunečních paprsků.
"Co, to…" Rozhlížel se kolem sebe.
"Jen jsi usnul, nechtěla jsem tě budit a tak jsem tě jen dotáhla sem." Zaculila jsem se na něho a nevšímala si toho opakovaného ustaraného pohledu.
"A kde jsi spala ty?" Jakou jsem to čekala reakci že?
"Na zemi, přijde mi stokrát pohodlnější, než tahle rádoby matrace." Ukázala jsem pod něho a bez další účasti v tomto rozhovoru vzala do ruky jeho čelenku. Spadla mu asi v noci, když se převracel. Uvázala jsem mu ji na to správné místo.
"Hele." Zatahal mě za pramínek neučesaných vlasů, které byli stále ještě rozpuštěné.
"No co, aby sis jí tu nezapomněl." Vymluvila jsem se a podala mu jídlo. Překvapeně na to zíral. "Aby ti ty oči nevypadly." Vzala jsem si ze skřínky kartáč na vlasy a pořádně je pročesala, nijak se mi nechtělo zase dělat culíky a tak jsem to nechala být.
"Dnes budeš přidělená do nějakého týmu viď." Optal se mě.
"Jo, ale nechci být s nikým, je to jen banda malých dětí, co nemají rozum." Podotkla jsem k tomu. Na to kolik mi bylo, jsem byla nejen fyzicky vyvinutá, ale i můj mozek byl trochu normálnější, než ty ostatní.
"Konečně jsem sepsal seznam týmů, do kterých vás teď rozdělím." Začal hodinu sensei. Ani jednou se na mě nepodíval, jistě si pamatoval moje včerejší vystoupení a tak se soustředil na svou práci.
Trvalo to dlouho a nejhorší bylo, že jsem zůstala až na konci a víte co, opravdu jsem zůstala sama. Málem jsem se radostí zbláznila. Ještě, když mi to oznamoval, zrudnul jak krab. Vážně byl rudý snad i pod oblečením a na určitých místech, které si u něho raději nebudu představovat, jistě jsou ta místa chlupatější než dřevokocůr. Přišlo mi to tak vtipně, že jsem skoro spadla na zem.
Zavolala si mě k sobě Tsunade-sama. Zase nějaké oznámení, nebo snad…
"Zůstala jsi sama a my nemůžeme udělat čtyř člený tým. Než se to nějak pořeší, budeš mít provizorní tým s Irukou. Bude to tvůj sensei. Jinak to opravdu nejde. Poprosila bych Kakashiho, ale ten je ve svém týmu. Navíc zrovna na misi. No, počkáš na něho v jednom z tréninkových prostorů, zeptej se Konohamara, jestli tě dovede na místo, kde všichni trénují. To je vše. Můžeš jít." Zakončila proslov a já si uvědomila, že mě ani nepustila ke slovu.
"Tam kde všichni trénují?" Zeptal se Konohamaru, když jsem mu sdělila, co má dělat. "Tak pojď. Je to ale zvláštní, je to tvůj táta ne? To mu to ještě nikdo neřekl?" Konstatoval za rychlé chůze.
"Asi ne, nejspíš to bude a mě. Stejnak mi přišlo, že mi Tsunade-sama nevěří." Jako obvykle jsem měla skoro u každého nějaké pochybnosti.
"Tady projdi branou a budeš tam. Mám pocit, že bych tam neměl chodit." Posoudil a dal se na cestu zpět. Ani jsem mu nestihla poděkovat. Nechápala jsem co se s ním děje. Od té doby co jsem se vrátila z akademie naposledy, choval se divně.
"Anne-Mary-chan, jdeš pozdě." Ozval se příjemný hlas od řeky. Seděl tam muž v zelené vestě. Hnědé vlasy, stejný tvar obličeje jako já. Jen oči měl černé. Hned jsem poznala, že tohle rozhodně musí být můj táta. Polkla jsem, jak ho mám vlastně oslovit?
"Omlouvám se, sensei." Zatajila jsem dech. Co teď budu dělat? Jak mu to vysvětlit.
"To je v pořádku, prý tu nejsi moc dlouho, musel tě sem někdo dovést." Prohodil.
"Ano, Konohamaru." Potvrdila jsem jeho odhad.
"Co jsi tak stydlivá, pojď sem." Usmíval se na mě. Byl mi tak moc sympatický a tolik jsem se o něm chtěla dozvědět. Přistoupila jsem a posadila se na místo vedle něho, kam ukazoval rukou.
"Jen." Nevěděla jsem ani za nic co říct.
"Ještě jsem se ti ani nepředstavil že?" Ano, otázka, kterou lidé většinou pokládají, když se s někým seznamují.
"Ne, ale já vím jak…" Zase jsem na prázdno polkla. "Iruko-sensei." Dodala jsem rychle.
"Hah." Nejspíš mu to všechno přišlo komické, stejně jako mě, jen jsem to nedávala najevo. "No a máš nějaké sny, nebo tak?" Začal.
"Já, zatím jsem o tom nepřemýšlela." Sklopila jsem hlavu a snažila se něco vymyslet. Prostě to tak nešlo…
"Jsi vážně zvláštní, mě se nemusíš bát." Podotkl, když jsem se tak zadrhávala.
"Vím, jen mě vždy první setkání tak nějak vyvede z míry." Vysvětlovala jsem a hledala další slova, která použít. Co mu mám sakra říct? Není možné, abych neznala tolik slov. Nebo mi zrovna vypadly? Každopádně jsem začala mlít jedno přec druhé, až mě musel zastavit.
"Hodně zvláštní." Řekl to znova.
"Hah, já vím jen, nevím, chtěla jsem… Něco říct… Ale… Nevím…Jak…" Jeho výraz byl dost neurčitý, asi se divil, co se to stalo.
"Chjo, jen mi řekni, že momentálně spím a tohle se mi jenom zdá. Je to nejdivnější den co jsem kdy měl." Začal s něčím, ale já ho to nenechala doříct, najednou jsem prostě vyhrkla.
"Totiž s největší pravděpodobností, je můj nový sensei i můj otec." Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě to řekla. Nevím, jestli ho to přesvědčilo o tom, že se mu to zdá, nebo že je to realita. Asi si momentálně nebyl jistý.
 


Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 14. ledna 2012 v 2:04 | Reagovat

íííí senzace! Chudák iruka, ten musel čumět =DD mě kdyby takhle někdo něco řekl, tak čumím taky =DD Krásnej Dílek *-* perfect *-* áá já se těším na další, ale jako nehoním tě  =D jen jsem prostě zvědavá =D *-*

2 Anne-Mary-chan Anne-Mary-chan | Web | 14. ledna 2012 v 20:04 | Reagovat

Já už mam půlku dalšího dílu hotovou, musím to jen dopsat a přemýšlím o tom, jakej udělat obrázek :D

3 Aya Aya | E-mail | Web | 14. ledna 2012 v 23:09 | Reagovat

[2]: Jupíí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama