ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

3 Nejlepší přítel

10. ledna 2012 v 22:52 | Anne-Mary-chan
Ohayou :) jak se máte? Já momentálně usínám u počítače, ale musela jsem to napsat, prostě musela. Je to skoro jako filer povídka :D protože to zahrnuje jenom část děje a je to hlavně o přátelství. No snad se to dá číst... :D Další díl napíšu asi už zítra, protože mám napjaté nervy z toho jak to bude pokračovat. Hraje mi to v hlavě, nějaké ty nepříjemnosti a zatím hlavně zábava. Nebojte nehodlám psát jen o vztazích lidí z Konohi :D Budu psát i to co je normál v Narutovi, mise a tak.. Jo a co říkáte, není Anne-Mary-chan na tom obrázku roztomilá? Je jí tam šest let :D a vedle ní je Ayumi její nejlepší kamarádka z Mlžné, více v povídce :)
Anne-Mary-chan a její příběh 3 Nejlepší přítel



V Konoze jsem už dva týdny. Čas tu plyne hrozně rychle, když něco kutíme s Konohamarem. Poslední dobou tráví čas místo se svým týmem se mnou. Pomohl mi s tréninkem. Totiž neučil mě jen Oiroke no Jutsu, ale také mi dokázal, že tím kunaiem dokážu hodit, ať se stane cokoliv. Postupně se z nás stala nerozlučná dvojka. Dělali jsme různé blbosti a tak. Jednou jsem si to ale uvědomila. Od té doby jsem nikdy neměla kamaráda, nebo kamarádku.
Pomalu se stmívalo. Já a Ayumi jsme šly domů. Mamka mi dovolila zůstat přes noc u ní, její rodiče byli moc hodní. Ale stejně jako moje mamka se jednou nevrátily z mise. Ayumi od té doby žila sama. Byla o čtyři roky starší než já, ale rozuměli jsme si moc dobře. Znali jsme se prostě úplně od malička. Potom ale přišly zkoušky geninů. Ayumi bylo dvanáct a chtěla se stát dobrou kunoichi z Mlžné. Měla tolik snů. "Dokážu všem, že lze udobřit země mezi sebou! Díky mě bude na světě mír." Jediným problémem bylo, že zkoušky geninů v Mlžné jsou dost kruté. Všichni maturanti se zavřou do jednoho dost krutého tréninkového prostoru a musí se bránit ostatním. Ti nejsilnější co zbudou, se stanou geniny. Přišlo mi to hrozně kruté, nechtěla jsem jí tam pustit. Ona si však nedala říct. "Neboj se, Anne-Mary-chan, kdybych se už nevrátila, jsem si jistá, že na mě nikdy nezapomeneš. Najdeš si novou kamarádku, nebo kamaráda. Bude to lepší než se mnou. Ale slibuji ti, že i když to nebudu já, kdo naučí všechny, co to znamená mír, budeš to ty, nebo někdo, koho potkáš!" To byla úplně poslední slova, která mi řekla. Pak už jsem se jen dozvěděla, že jí dostal nějaký kluk, který touží po moci a tak dále. Nesnášela jsem ho. Když jsem se dostala i já na akademii, vzpomínky mě přestaly ovládat. Začala jsem přemýšlet o budoucnosti.
"Anne-Mary-chan, slyšíš mě?" Cítila jsem hroznou bolest na zadní části hlavy. "Jsi ok?"
"Konohamaru, co se stalo?" Zvedla jsem hlavu, ale celý svět se, se mnou roztočil. Udělalo se mi špatně.
"Najednou jsi nějak ztuhla a upadla na zem. Snažil jsem se tě probudit asi deset minut." Oddechl si, když jsem se trochu usmála.
"Je to dobrý, jen mě maličko bolí hlava a je mi špatně." Asi jsem to neměla říkat…
"Cože? Vezmu tě do nemocnice, aby se na tebe podívali, co když ti opravdu něco je!" Byl dost vyděšený, nijak jsem si nevzpomínala, co se vlastně stalo. Usnula jsem v jeho náruči, když mě nesl.
Všude byla tma, vlastně skoro všude, v jednom koutě se odráželo světlo. Běžela jsem za ním, ale vzdalovalo se. Už jsem byla nadevše vyčerpaná. Nevěděla jsem, jak se dostat ven z toho hrozného místa. Bála jsem se, co se mnou bude, když tam zůstanu. Klesla jsem k zemi. To prázdno, jako by rozežíralo mé nitro. Nikdy jsem takhle netrpěla.
"Anne-Mary-chan." Někdo řekl moje jméno, bylo to hodně daleko. Bála jsem se, že se při dalším kroku něco stane. "Anne-Mary-chan, probuď se."
Hlavou mi blesklo něco zvláštního. Ayumi stojící u mojí postele. Měla slzy ve svých žlutých očích. V rukou mačkala šedohnědé vlasy, které jí v tu dobu sahali až po kolena. "Anne-Mary-chan, je ráno. Probuď se už konečně, nikdy jsem neviděla někoho, kdo by spal tak tvrdě." Konečně jsem otevřela oči, ale nebyla jsem snad ve svém těle? Co se to dělo? Stála jsem vedle nás. Vzpomínka se rozplynula a já zase seděla v té hrozné tmě. Volání se však ozývalo dál a dál. Bylo blízko. Alespoň o trochu blíž než předtím.
Cítila jsem tlak na svých ramenou, někdo je svíral, ale neviděla jsem, kdo to je. Na můj obličej dopadly dvě teplé kapky. Další mi spadla na rty a vtekla do pusy. Byla slaná. Je možné, že to jsou slzy? Najednou se přede mnou otevřelo světlo a já zjistila, že ležím na posteli s bílým povlečením.
"Anne-Mary-chan." Vlastně to bylo šeptání. Konohamaru měl obličej zabořený do peřiny. Pohnula jsem rukou, bylo to dost divné, jako by mě nechtěla poslouchat, nakonec s velkou námahou a bolestí jsem jí přemístila na chlapcovu hlavu. Prsty se dotknuly jeho vlasů. Udiveně se po mě podíval. "Anne-Mary-chan!" Nikdo ještě neopakoval mé jméno tolikrát za sebou, uvědomila jsem si.
"Co se stalo?" Mluvení bylo ještě namáhavější než hýbání rukou. Stejně jsem s ní zase pohnula, abych mu mohla setřít slzy z tváří.
"Spala jsi skoro týden. Měl jsem strach, že už se neprobereš." Po dlouhé době se zase začervenal, bylo to tak roztomilé.
"Tak dlouho jsem byla v té černé místnosti?" Bolela mě hlava. Položila jsem na to místo volnou ruku.
"Bolí tě hlava? Mám někoho zavolat?" Už se zvedal ze země, kde seděl.
"Ne, to je v pořádku, jak dlouho tu jsi?" Zajímala jsem se.
"Od chvíle co jsem tě přinesl. Zkoumali tvou paměť a také jsi měla vyvrknutý kotník." Oznamoval mi.
"Jedl jsi něco za tu dobu?" Nemohl to zvládnout bez jídla celý týden a to nechodil na mise?
"Ne, nic. Nedokázal jsem nic spolknout, neměl jsem hlad." Zamlouval to.
"Háááá? Jak jsi to vydržel?" On kvůli mně nejedl? Vážně, kvůli mně?
"Tys taky nic nejedla." Odmlčel se. "A navíc, prostě to nešlo." Nepřestával se červenat a postupně se zadrhával při mluvení. Časem se toho zbavil, ale týden je docela dlouhá doba na to, aby se to znova naučil.
Usmála jsem se. Při tom jsem se také rozbrečela.
"Něco tě bolí?" Konohamaru se zase polekal.
"Ne." Odpověděla jsem měkkým hlasem.
"Tak, proč?"
"Nevím, asi jsem…" Nevěděla jsem co v tu chvíli říct, jen jsem se dívala do jeho napjatého obličeje, tak moc čekal na mojí odpověď. "Šťastná." Dokončila jsem to.
"Vážně?" Rozzářil se, najednou mu zakručelo v břiše.
"Ále, vážně nemáš hlad?" Pobaveně jsem se zasmála.
"Možná, malinko. Hele, co kdybych přinesl Rámen? Jíst můžeš všechno, podle toho co říkala Tsunade-sama."
Díky Konohamarově společnosti jsem byla za dva dny v pořádku a mohla jsem jít domů. Možná to byl i ten Rámen, který mi každou chvilku nosil. Uvědomila jsem si, co znamenala ta hrozná, prázdná tma. Jednou už jsem v ní byla a právě s tím mi pomohla Ayumi. Probudila mě, ta tma, nevěděla jsem, co by se stalo, kdyby mě neprobudila, ale když to dokázal i Konohamaru, zjistila jsem, že věrný přítel je jediný, kdo muže tu tmu prolomit. Nebo také někdo, kdo vás miluje…
 


Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 11. ledna 2012 v 0:44 | Reagovat

Joooooo! Kyaaa píšeš fakticky perfektně -*-* je to žjuvaaa *-* ááá já se těším až se setká Anme-Mary s Irukou. A co ten Konohamaru juuuu *-*

2 naruto109 naruto109 | Web | 11. ledna 2012 v 10:40 | Reagovat

Super to sem rada a copak chces na diplik?:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama