ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

12 Existuje i jiné řešení

27. února 2012 v 21:20 | Anne-Mary-chan
Á koneešněě už jsem to dopísala :D je to divný :D je mi hrozně líto Konohamara na konci.. Ale holt jsem se snažila jak to šlo... No uvidíte.. Snad se jinak bude líbit.. Ty dvě růžový slepice a bratránka jsem přidávala nedávno.. Jejich podobizna a stručný popis.. Teda nejhlavnější informace.. Obrázek je až ke konci xDD
Anne-Mary-chan a její příběh 12 Existuje i jiné řešení


Chvilku po odchodu jsem přivolala Seichiho. Ujistila jsem ho, že je vše v pořádku a daly jsme se zase na cestu.
"Co to bylo s Ellen? Nedokázal jsem tam zůstat." Začal se vyptávat. Vysvětlila jsem mu, co se v noci stalo. Oba na mě udiveně zírali.
"Proč jsi mi to neřekla Anne?" Začal hned Konohamaru. Seichi ho ale hned umlčel zvláštním vražedným pohledem.
"No nic, musíme vymyslet, jak se dostat do Mlžné, aby to nebylo nápadné, protože po nás jistě pátrá někdo z Konohi, jak táta zjistil, že nejsem doma, jistě začal s hledáním." Konstatovala jsem a snažila se přitom vymyslet nějaké řešení nastávajícího problému.
"Co ta žena z historie tvého klanu?" Připomněl Seichi.
"Pravda, ta chatrč byla…" Chtěla jsem ukázat směr, ale má nadšená tvář hned zvadla. "Nevím, kde byla." Sklopila jsem hlavu.
"A jsme v pytli." Prohodil Konohamaru.
"Ne, to nejsme!" Opravil ho Seichi a přeměnil se. Začal čenichat. Lehnul si přede mě, bylo to znamení, že se mám posadit na jeho záda, i když mi to přišlo divné a bála jsem se, jestli pro něho nejsem moc těžká, udělala jsem, co chtěl. To samé udělal i u Konohamara. Až jsem se divila. Stále jsem jejich vztah nechápala.
"Jsme tu." Prudce se zastavil u napůl rozpadlého domku. "Tady by měla bydlet ta žena." Sklouzla jsem na zem, při čemž mi zabrnělo v nohou a rozeběhla se k dubovým dveřím. Zabouchala jsem na ně, protože klepání nešlo slyšet. Nikdo však neotvíral. Kluci zvědavě nakoukli dovnitř.
"Jestli do něčeho spadneme, bude to na tebe Konohamaru." Začal Seichi, ale dostal ode mě pohlavek.
"Už toho nechte, teď potřebujeme něco zjistit." Našla jsem na stole mapku. "Mapa mlžné. Tady…" Ukázala jsem prstem na velký dům se znakem květiny. "To je hlavní sídlo klanu Shisemamo. Musíme tam, jistě tam žijí moje sestřenice…" Zašátrala jsem v paměti, jak jen se to jmenují?
"Mario a Marirano." Dodal rychle Seichi. Nechápala jsem, jak toho může tolik vědět. "Studoval jsem všechny klany, ale hlavně ten, do kterého patříš ty, protože mě ještě budeš potřebovat." Vysvětlil mi.
"Dobrá, tak jdeme. Seichi, víš kde to je?" Ujistila jsem se. Když přikývl, vydaly jsme se do Mlžné.
Poznávala jsem cesty, domy… Prostě všechno, vracelo mi to vzpomínky na mou dávnou kamarádku, která zemřela již dávno. Na matku, která zradila náš klan, Iruku i mě. Na den, kdy mě vyhnali z této vesnice a já nesmírně trpěla. Vše se to vracelo, ale něco bylo jinak, snad jen přítomnost těch dvou, mých nejlepších kamarádů mi dodávala odvahu. Teď jsem si říkala, že je docela škoda, že s nimi nejsem oficiálně v týmu. Vlastně ani nevím, s kým je v týmu Konohamaru.
Nemuseli jsme nic dělat a jen co jsme přišli ke dveřím, rozletěli se.
"Anne-Mary, jaké překvapení." Stála tam dívka se zelenými vlasy a růžovým oblečením. Říkala jsem si, jestli je to vůbec ninja.
"Um…" Neměla jsem slov.
"Už jsme na tebe čekali. Pojďte všichni dál." Usmála se na nás, bylo však vidět, že úsměv je jen umělý.
"Anne, jsi to ale velká." Všichni ve velké místnosti si mě začali všímat. Kluci jen stáli za mnou. Bylo jich na mě moc, i když vlastně byli jen dvě, což jsem si uvědomila až po chvilce. Jednou rukou jsem stiskal Konohamarovu šálu a druhou rukou Seichiho tričko.
"Když už vy znáte mě, nechcete se také představit?" Začala jsem a couvla o krok zpět.
"Já jsem Mario a tohle je moje dvojče Marirano." Stále se tak divně šklebily.
"Je dobře, že jsi přišla, pomůžeme ti a to dost dobře." Začali mi něco hustit do hlavy, ale já je umlčela jedním pohybem ruky.
"Co to má vlastně znamenat?" Zkoumavě jsem se zadívala do jejich tváří, ty pohledy byli tak falešné, že se z nich nedalo nic vyčíst. Co to? Že bych cítila, co si myslí kluci? Podívala jsem se po nich. Tvářili se přesně podle toho, co vířilo mou hlavou.
"Posaď se Anne, všechno ti to vysvětlíme. Teda jen z půlky, musíš počkat, až se probudí náš bratránek." Vykulila jsem oči, já mám bratránka? Ještě k těm dvou otravným slepičkám, které skoro nic neberou vážně?
"Ty jsi jedinou z našeho klanu, která má pečeť, proto jsi z nás nejmocnější. A měla by ses stát nejvyšší v klanu." O čem to tu mluvili?
"Jdu se podívat, jestli už je Sui vzhůru, pojď taky Anne, my zatím tvoje kamarády zabavíme." Jen nerada jsem se pustila oblečení svých kamarádů a následovala svou sestřenici. Nepoznala jsem, která to je.
"A…" Chtěla jsem se na něco zeptat, ale nešlo to. Dovlekla mě až k jednomu z pokojů v zadu. Zaklepala na dveře a nahlédla dovnitř.
"Počkej tady, Anne, za chvilku tě pozve dál." Spiklenecky na mě mrkla. Rozbušilo se mi srdce, co je ten Sui zač? Jaký bude můj bratranec? Dychtivě jsem čekala, až se otevřou dveře. Čekala jsem někoho s šedýma očima a klidnou povahou. On takový však nebyl.
"Anne-Mary-chan, konečně tě poznávám." Řekl chladným hlasem. Oči rozhodně šedé neměl a milý nebyl ani trochu. Pokynul rukou, abych šla dovnitř. Pomalu jsem vkročila.
"Jmenuji se Suihito Shisemamo. Víš, Anne-chan, ty jsi hlavním členem klanu, nejmocnější a tak máš právo na to, si zvolit svou budoucnost. Já bych ti něco rád nabídl." Odmlčel se a zadíval se na mě. Zavřela jsem oči, nesnesla jsem ten pohled.
"Vždyť o tobě nic nevím, jak bych mohla." Hned jsem věděla, co chce říct.
"Dobře, řeknu o sobě více, ano. Hlavně se na mě alespoň dívej." Posadil mě vedle sebe a začal. Mezi tím jsem si ho lépe prohlédla. Světle modré vlasy, mrazivé oči. Sebrala jsem všechnu odvahu a podívala se do nich. Tolik nenávisti, na mě může zapomenout.
"Je mi osmnáct let, jsem jediný, koho by sis mohla vzít, pro to, aby náš klan pokračoval." Dokončil to rychle, že mi nemusel říkat nic víc, ten věk, dělá si snad srandu? Ale myslel to vážně.
"Co si o sobě myslíš?!" Rozkřikla jsem se na něho.
"Nemáš jinou možnost Anne-Mary-sama…" Pokračoval a začal mě oslovovat trochu jinak.
"Ničím to neovlivníš, nic takového nechci." Dobře jsem věděla, co musíme udělat, musíme jít pryč, tihle tři jsou jen plní závisti a zároveň nenávidí svět kolem sebe. Rozeběhla jsem se pryč, až jsem narazila do dveří, které vedly do společenské místnosti. Rychle jsem je otevřela a vběhla tam.
"Tak Anne-Mary-chan, jdeš nám oznámit tu novinu?" Jistě je s tím vším seznámil.
"Ano." Usmála jsem se. Přemýšlela jsem, co řeknu. Přistoupila jsem blíž. Kluci se zvedli. Konohamaru se na mě díval trochu smutně a Seichi jako by se ptal, co mám v plánu. Ještě dvakrát jsem je přeletěla pohledem a pak se rozhodla.
"Anne-Mary-sama!" Vykřikl v tu chvíli Suihito.
"Co to…" Řekli Konohamaru a Seichi zase společně.
"Rozhodla jsem se." Spustila jsem. Všichni udělali krok zpět, aby dobře viděli i slyšeli. "Klan Shisemamo není takový klan, který touží po moci." Odmlčela jsem se a snažila se vymyslet další větu. Už mě to napadlo. "Nechci, aby si všichni všechno záviděli a zároveň nesnášeli svět kolem sebe, pokud bych měla být nejvyšší z klanu Shisemamo, tak jí budu, ale rozhodně ne ani s jedním z vás. Nechci tu zůstat, vrátím se zpět domů, ke svému otci, on je spravedlivý člověk a výborný ninja, naučím se od něho, co bude třeba. A pokud se chcete ujistit, že klan Shisemamo nezanikne, tak mám pocit, že to bude v pořádku." Zase jsem zalovila v paměti, co teď, musím je nějak ujistit a potom mizíme.
Natáhla jsem se k Seichimu a políbila ho na rty. Všichni na nás zírali. Opatrně jsem ho pustila a sebevědomě se rozhlédla. Nemohla jsem si nevšimnout bolesti v Konohamarových očích, ale to vyřešíme potom. Popadala jsem je za ruce a vyběhla ven. Následovali mě. Seichi se v mžiku proměnil a my vyskočily na jeho hřbet, bude to rychlejší. Dlouhou dobu mě napůl dusil Konohamarův pevný stisk, ale brzy jsme se zastavily. Nebyli jsme tam zas tak dlouho, ale začalo se stmívat.
"Zůstaneme tady." Oznámila jsem jim. Přemýšlela jsem a opravdu netušila, co bude dál, jestli se mnou Konohamaru ještě někdy promluví, jestli to Seichi nebere moc vážně a jestli nebude moc velký problém z našeho zmizení.
 


Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 7. března 2012 v 18:35 | Reagovat

ANo! ANo! Ano! pecka!!!! *-* YAHOO! výborně, už se nemlůžu dočkat dalšího dílu! Kyááá a ten polibek se Seichim yuuuuu! je mi také líto Konohamar, ale tak co =D jinak jak měl Suihi modré vlasy, proč vždycky, když se řeknou modré vlasy, si vzpomenu na klan Akira? =DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama