ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

3 Přemýšlej

11. února 2012 v 18:06 | Anne-Mary-chan
Jop je to krátkej díleček :D a psala jsem ho a třikrát :D no snad se bude líbit.. Teď jdu psát Anne příběh.. Tak snad se mi povede :D

Vpochodoval jsem do koupelny a začal si napouštět vanu. Jen co byla skoro po okraj plná, položil jsem se do ní a nechal se unášet myšlenkami. Nohy jsem nechal přehozené přes okraj a tak z nich odkapávala voda na zem, nic jsem si z toho nedělal, otevřu okno a za nedlouho to bude suché. Má vlastní mysl vířila v mé hlavě tak, že jsem byl moc zmatený. Rychle jsem se ponořil pod vodu a byl tam tak dlouho, jak to jen šlo. Nakonec jsem se přeci jen musel vynořit, abych se neutopil. Zatřepal jsem hlavou a zbavil se tak přebytečné vody, která byla na mých vlasech.
"Co bude s Anné-chan až se uzdraví?" Ptal jsem se sám sebe. "Nemůžu jí přece jen tak nechat odejít, ale zase si jí u sebe nemůžu nechat. Kdo ví co je vlastně zač, sice teď vypadá jako malé kotě, ale kdo ví, co bude, až trochu vyroste." Hodil jsem si na hlavu pořádnou hromádku pěny. "Ona se o sebe zřejmě nedokáže postarat a okolní svět jí děsí, tak co mám dělat?" Po půl hodině jsem vylezl ven z vody, pořádně se usušil a už si na sebe chtěl vzít něco jiného, když jsem zjistil, že tam vlastně nic nemám. Omotal jsem kolem sebe ručník a potichu prošel až do svého pokoje. Anné-chan je asi ještě v kuchyni, tak si mě nevšimla. Našel jsem jen starší krátké kalhoty a tričko.
"Tam!" Vykřikla Anné-chan, když se ke mně přitiskla a ukazovala ven z okna. Vyhlédl jsem, stál tam autobus.
"To nic není, Anné-chan, neublíží ti. Jen převáží lidi z jedné části města do druhé." Vysvětloval jsem jí a dlaní jí stíral další slzy z roztomilých tvářiček.
"Ale, on tak divně zapáchá, není to jako lístečky ze stromů, nebo…" Úplně zčervenala a začala si šmudlat nos. "Nebo jako ty." Dokončila v rozpacích. Pochopil jsem to správně? Řekla mi zrovna… Omámeně jsem na ni zíral, dokud si neschovala obličej do dlaní, abych neviděl, jak moc se červená.
"Moderní věci zrovna dvakrát nevodí, nevypadají hezky a už vůbec nejsou šetrné k přírodě, ale to je naše doba. Pokud chceš, můžeme chodit do parku, je tam dostatek přírody." Nabídl jsem jí.
"Vážně?" Vzhlédla s radostným úsměvem.
"Ano, ale až se ti uzdraví tvé zranění." Upozornil jsem ji.
"Dobře! Budu se snažit, aby se to co nejdříve zahojilo." Byla tak nadšená, ale já stále nevěděl, jak to bude, až se uzdraví, přišlo mi to zvláštní, ale jako bych se do té maličké, roztomilé kočičí dívenky zamiloval. Zatřepal jsem hlavou, to není možné…
"Nech toho." Vypískla a já si uvědomil, že mám stále trochu mokré vlasy.
"Promiň." Zasmál jsem se a osušil těch pár kapek, co jí dopadly na obličej.
"Máš…" Začervenala se a chytila mou ruku. Hned jsem pochopil, co chtěla říct.
"Hm… A tobě to zase sluší, když se červenáš." Pomalu jsem vstal a začal dělat něco k jídlu. Jistě musí mít hlad.
"A, jak se vlastně jmenuješ? Za celou tu dobu jsem…" Odmlčela se a snažila se mluvit dál. "Jsem se neodvážila na něco ptát."
"Jmenuji se Konohamaru." Sdělil jsem jí a pokoušel se něco udělat s rýží. Rozsvítily se jí oči.
"A můžu ti pomoct s děláním jídla, Konohamaru?" Zeptala se.
"Pokud na tom trváš, Anne." Prohodil jsem a vyzvedl ji nahoru. Začala mi pomáhat. Když už to bylo hotové, usadili jsme se a dali se do jídla.
"Je to opravdu moc dobré. Konohamaru-kun." Říkala a přitom si pošmudlávala nos.
"Ale to je hlavně tvou zásluhou." Vykouzlil jsem široký úsměv a zahleděl se na ni.
"Když myslíš." Začervenala se a pokračovala. Kousek jí upadl zpět do talíře. Rychle jsem jej chytil hůlkami a vložil jí ho do úst.
"Vypadá to, že tě budu muset i krmit." Oznámil jsem jí pobaveně.
"Ne… J-já to zvládnu sama." V rozpacích popadla další sousto a šoupla ho do pusy.
Dojedl jsem a díval se na ni. Díval jsem se na tu roztomilou dívenku. Přišla mi docela povědomá, i když jsem nikoho takového neznal.
"Proč se na mě tak díváš?" Vypadalo to, že z ní všechno opadalo a začala normálně komunikovat. Uraženě po mě pokukovala.
"Ani nevím, prostě…" Nevěděl jsem co jí na to říct, co se to vlastně děje?
"Co?" Vyzvídala s hořícími tvářemi.
"Vlastně, nic…" Celý červený jsem se zvedl a začal uklízet ze stolu.
 


Komentáře

1 zaloudkovamartina zaloudkovamartina | E-mail | Web | 11. února 2012 v 18:32 | Reagovat

Heh ;-)

2 Delight ^^ Delight ^^ | Web | 11. února 2012 v 19:05 | Reagovat

To je úžasné! Sama se snažím psát nějaké povídky, ale nejde mi to ani zdaleka tolik, jako tobě :) Dokonalé, vážně, celou dobu jsem si připadala jako bych stala vedle nich a to všechno pozorovala.. Určitě v tom pokračuj :)

3 Aya Aya | E-mail | Web | 12. února 2012 v 17:22 | Reagovat

Kyááá to bylo hezuu *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama