ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

Jediný, kdo mi nelže..

29. února 2012 v 16:35 | Anne-Mary-chan |  Povídky ne z Naruta
Rozhodla jsem se, že zase začnu psát téma týdne. Beru to v podobě povídek, tak snad to nevadí. Není to sice vůbec k tématu blogu, ale co.. Je to můj blog a pár jiných věcí přeci jen neuškodí.. Tak doufám, že se to bude líbit. :) Obrázek jako vždy jsem si kreslila sama..
Téma týdne-Zrcadlo.. Jediný, kdo mi nelže...

Jednou jsme se s kamarádkou bavili o tom, že nás nakreslím. Moc dobře jsem totiž kreslila a tak jsem toho chtěla využít. Seděli jsme spolu v lavici. Všichni po třídě pobíhali a o čemsi se dohadovali. Začala jsem s kreslením.
"Jakou mám barvu očí?" Zeptala jsem se jí, protože jsem si to nepamatovala a chtěla jsem, aby to bylo přesné.
"Zelenou." Odpověděla bez zájmu, ani se nepodívala. Klidně jsem si vybarvila oči zelenou barvou. "A vlasy máš světle hnědé." Dodala ještě. Udiveně jsem se na ni podívala.
"Prosím tě, mám je přeci tmavě hnědé." Byla jsem proti a vzala do ruky jeden z dvou dlouhých culíků, které mi splývali podél těla.
"Tak asi špatně vidíš, jsou světle hnědé." Prosazovala si svou a dál se o tom nebavila. I tak jsem si nakreslila tmavě hnědé vlasy.
"Poslouchejte, do školy přinesli zrcadlo!" Rozkřikla se jedna dívka na chodbě. Udiveně jsem vzhlédla. Co že to přinesli? Zrcadlo? Rychle jsem vstala, následovala příkladu ostatních a rozeběhla se chodbou do vstupní haly, kam zrovna postavily obrovský předmět, přikrytý bílím plátnem. Zvědavě jsme natahovali krky, ale marně, nikdo předmět neodkryl.
"Co tu okouníte? Vraťte se zpět do tříd!" Hubovali přísní profesoři. Nezbylo než udělat to, co nám řekli.
"Dojdi prosím pro pomůcky na hodinu, zapomněl jsem je v kabinetu." Požádal mě mladý profesor, kterého jsme vždy tolik obdivovali.
"Dobře." Uposlechla jsem a vyběhla ven. Všichni se učili, prošla jsem jednou chodbou, druhou chodbou, po schodech dolů a stanula jsem přímo před obrovským předmětem, přikrytým plátnem. Zvědavostí jsem málem praskla a tak jsem k němu došla a opatrně nahlédla. Plátno mi hned spadlo na hlavu.
"Kdo to…" Zahleděla jsem se na lesklou plochu. Stála tam dívka, dělala to samé co já. "To jsem já?" Ptala jsem se sama sebe a přistoupila blíž. Prohlédla jsem se, opravdu mám tmavě hnědé vlasy a oči, ty nejsou zelené, ale světle modré. Byla jsem naštvaná, cítila strach z trestu, který mne čeká, až všichni zjistí, že je zrcadlo odkryto, protože plátno nedokážu vrátit zpět. Byla jsem však moc ráda, že vím jak vypadám a že jsem našla to jediné, co nikdy nelže…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama