ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

Nikdy nezapomenu, příteli..

11. února 2012 v 13:19 | Anne-Mary-chan |  Povídky ne z Naruta
Jedna z mých nejlepších vzpomínek. Jak jsem si hrála se svým nejlepším kamarádem.. Není to však jen obyčejný kamarád. Není to totiž vůbec člověk. Je to ten nejlepší poník na světě! Nikdy nezapoměnu, příteli.... NIKDY V ŽIVOTĚ!
Nikdy nezapomenu, příteli..

Sad se naplnil slunečním světlem. Zvedla jsem hlavu k nebi a malou chvilku pozorovala tu nádhernou modř. Nebyl tam ani mráček. Ještě chvilku jsem nastavovala obličej horku, dokud mě někdo nezatahal za tričko. Pohledem jsem sjela níž ke svému poníkovi.
"Copak? Seber si jablko Adý." Řekla jsem mu, když začal natahovat čumák, jestli něco dostane. Přišlo mi však docela zbytečné mu nosit z domova usušený chleba, když měl všude kolem spoustu jablek. Jedno jsem tedy zvedla a podala mu ho. Spokojeně se do něho zakousl, při tom mě postříkal sladkou pěnou, která mu ukapávala od huby. Položila jsem dlaň mezi jeho uši a zasmála se. S nikým jsem ještě nebyla šťastnější, než s Adamem.
"Chutná?" Optala jsem se.
Začal pokyvovat hlavou, jako na souhlas. Měla jsem podezření, že mi až moc rozumí. Otřel se o mě hlavou, ze srandy se pokusil mě štípnout do ruky a pak začal poskakovat kolem jabloní, jako malé hříbě. Radostně jsem jej pozorovala. Poletovala mu jeho krátká hříva, pod kopyty křupaly spadané letňáky. Dobře jsem si uvědomovala, že pro radost stačí jen málo, proto jsem ho jen povzbuzovala. Byl to ale neuvěřitelný komediant. Líbilo se mu, že se to líbí mně a ještě přidal. Dokud se mu na srsti nezaleskly první kapky potu, nepřestal.
"Že by tě to přestalo bavit?" Čapla jsem ho za pramen hřívy a oběhla jej. Hned zjistil, co mám za lubem. Rozeběhl se za mnou. Nejdříve jsem vykoukla z jedné strany stromu, potom z druhé. Pokaždé mě rád hledal. Uháněli jsme vedle sebe až k obrovskému ořechu, kde rostly obrovské papíráky. Jeden jsem sebrala ze země a pokračovala ve hře na schovávanou.
Jen co Adam zaslechl křupnutí, udiveně se po mě podíval. Ukázala jsem mu ořech, který jsem zrovna rozpůlila rukou. Natáhl se, že by mi ho sebral. Já ho však stiskla v dlani a ještě víc rozdrtila skořápku. Jádro jsem mu potom naservírovala hned pod nos. Spokojeně ho schroupal a díval se, jestli náhodou nebudu loupat další ořech. A tak jsem ještě pokračovala a dělila se s ním o nasládlá jádra. Když už jsem však nenašla ani jeden ořech, plácla jsem sebou do trávy a pozorovala svého milovaného kamaráda, jak se pase. Každou chvilku za mnou přiklusal a začal mě pošťuchovat, jestli nechci něco dělat, mě se ale nechtělo.
Začalo se stmívat, nad lesem jsem pozorovala nádherné červánky. Růžová se míchala s oranžovými paprsky slunce. To všechno pomalu přecházelo do rudé. Za nedlouho se začne stmívat. Třikrát za sebou jsem pískla. Okamžitě to po mě zopakoval jeden pták, který se to naučil také. Adam zvedl hlavu a rozhlédl se, odkud to přišlo.
"Jdeme domů." Zvolala jsem a on přiběhl za mnou. Vyskočila jsem mu na hřbet a propletla prsty jeho hřívou. Rozeběhl se domů ke stáji. Ani jsem jej nemusela pobízet. Dobře věděl, co dělat. Uvnitř provizorního boxu jsem sklouzla do měkkého, voňavého sena a zhluboka se nadechla. Dala jsem se do kartáčování…
Nikdy nezapomenu na ty léta, kdy jsem ještě byla volná jako pták, nemusela nic dělat a jen si hrála se svým nejlepším kamarádem, který pro mě znamená víc, než cokoliv a kdokoliv na světě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama