ČLOVĚK BY MĚL DOSÁHNOUT DÁL, NEŽ JE ROZPĚTÍ JEHO PAŽÍ, OD ČEHO BY JINAK BYLO NEBE? *^*

When you belive

6. února 2012 v 17:41 | Anne-Mary-chan |  Povídky ne z Naruta
Tohle je docela hloupost.. No myslím to s tím psem :D To mi říkala i mamka.. No každopádně námět prej ok takže snad ok :D prostě toho hafana nějak nevnímejte.. Jinak je to o slepé dívce co dříve jezdila na koních, ale stala se jí nehoda na závodě a od té doby se bála koní. Potom ale najednou něco přišlo... (Že by kůň??)
Jo a dávala jsem k tomu tuhle písničku..
When you belive

Jmenuji se Sára. Před rokem jsem závodila v parkuru na jednom poníkovi, kterého mi půjčovaly v klubu, ale byla jsem tak nervózní, když rodiče nepřišli, že jsem se na jízdu vůbec nesoustředila a spadla na jednu překážku. Uhodila jsem se do hlavy a měla silný otřes mozku, ale nejen to, také jsem oslepla. Rodiče se o mě začali více starat a našli si jinou práci, teď chodím do školy, která je speciálně pro nás, co nevidíme, nebo neslyšíme. Domů chodím v doprovodu slepeckého psa, nikdy jsem ho neměla ráda, i když jinak zvířata zbožňuji. Tenhle pes však nemá srst, protože je na ni můj táta alergický. Neustále říkají jak je Boby roztomilý a moc hodný, ale mě to tak nepřijde, na dotek je jako prase, když zmokne, tak zapáchá jako zmoklá slepice a když jde spát tak hrozně chrápe. Nepřijde mi jako normální pes…
Zastavila jsem se a natáhla čerství vzduch do plic. Stáli jsme jistě u lesa, žár slunce již nebyl tak silný a pach se měnil. Prostředí bylo více vlhké a vonělo tam jehličí. "Stůj Boby!" Okřikla jsem ho, ale nikdy jsem vlastně nekřičela, byl to jen trochu zvýšený hlas. Najednou jsem zaslechla něco zvláštního, byly to jiné zvuky, než jsem kdykoliv slýchala v lese. Bylo to vzdálené klapání koňských kopyt. Zaplavil mě neskutečný strach, od té nehody jsem se ke koním nepřiblížila.
Zatajila jsem dech, co se asi stane? Nejspíš mě musel zahlédnout a koně většinou přijdou, když někoho vidí, ale tenhle bez povšimnutí pokračoval, až do mě narazil. Boby na něho začal štěkat, rychle se rozeběhl a zbyla po něm snad jen má vzpomínka a nevyslovitelný strach.
Tu noc se mi zdál sen, jak kolem mě šel ten kůň, jako v každém snu jsem viděla, bylo to jediné, co jsem viděla a bylo to úžasné, nejhorší z toho snad bylo, že se to dělo jen v mé hlavě… Jeho srst byla černá a lesklá, hříva za ním vlála. Natáhla jsem ruku, přistoupil ke mně a začal s krátkou prohlídkou. Teď jsem si to uvědomila, to zvláštní chování a byl celkem tichý, byl totiž také slepý jako já a neviděl mě. Očichal mě a pak o mě otřel hlavu, vrátil se mi cit do těla. Usmála jsem se na něj, to však bylo to poslední, co jsem stihla udělat, protože zmizel a já se vrátila do reality, nejspíš už bylo ráno a tak jsem šla na snídani.
Tolik jsem toužila být u koní, že jsem přemluvila mamku, aby mě vzala do stáje nedaleko od města. Auto zastavilo na parkovišti, slyšela jsem křupání štěrku pod jeho koly. Otevřela jsem dveře a opatrně vystoupila, jako první mě uhodil ten pach. Koňský pach, vůně, která mi tolik chyběla celý rok.
"Dobrý den." Zdravila mamka někoho.
"Dobrý den, přišly jste se podívat, nebo chcete dokonce jezdit?" Ptala se jakási žena.
"Asi jen podívat, rozhodneme se, až má dcera zhodnotí jak jí je." Oznámila ženě.
"Já." Promluvila jsem a přemýšlela, jestli mě někdo vnímá.
"Ano?" Ptala se žena přívětivým hlasem.
"Chtěla jsem se zeptat, jestli tu máte nějakého černého koně." Jistě musí být černý.
"Jen jednu černou klisnu, ale je slepá a nevím, jestli je to zrovna kůň pro tebe, bojíme se k ní přiblížit." Snažila se mi to rozmluvit.
"To je mi jedno, chci se s ní seznámit." Stála jsem si na svém.
"Tak dobrá, od pohledu je sice krásná, ale nic víc v ní není." Mluvila o klisně jako o nějaké věci.
"Jak se jmenuje?" Vyptávala jsem se ještě po cestě.
"Celestie, je český teplokrevník." Představovala jsem si černého koně z mého snu, ano jistě to byl český teplokrevník, podle stavby těla to dobře poznám. "Tak jsme tady, raději k ní nechoď, mohla by ti něco udělat." Upozorňovala mě, ale já i přes to ohmatávala dvířka a hledala západku.
"Ne, nechoď tam!" Zakázala mi mamka.
"To je v pořádku mami, já se jí nebojím, ona je jako já, v tom případě si budeme rozumět." Řekla jsem tvrdě a vstoupila do boxu. Celestie ke mně přistoupila blíž a začala mě očichávat, tentokrát jsem neměla vůbec strach, natáhla jsem k ní ruku a pohladila ji po čele.
Cítila jsem tu vůni, vůni koně, který se bál normálních lidí, protože jej nechápali. Já jsem zas byla dívka, která byla tvrdá jen proto, že si ostatní myslely, jak jsem bezmocná, když nic nevidím. Slibuji si však, že už nikdy neuteču, neuteču od koní, neuteču od Celestie, od klisny, která změní život, a já ho změním zase jí. Objala jsem ji kolem krku a ona se přitiskla ke mně. Budeme nejlepší kamarádky, cítila jsem, že mi tečou slzy po tvářích, ale nebyla jsem jediná, Celestie snad také plakala?
Na rameno mi kapaly velké horké kapky, možná že tomu moc lidí nerozumí, ale koně i všechna zvířata mají city. Mě to ukázala Celestie, má nejlepší kamarádka, kterou nikdy neopustím, ani kdyby mě to stálo život. Začala jsem na ní jezdit a společně jsme jezdily i na vyjížďky po okolí, většinou před námi jel ještě někdo a má kamarádka se řídila pachem toho koně a hlavně zvukem jeho kopyt.
Někdy si prostě s jinými nerozumíme, ale těm co jsou na tom stejně, porozumíme lépe než sobě… Pravé přátelství je to nejlepší, co mu za to můžeme darovat…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama